Kalkul v tom nebyl. Chtěli jsme napsat jeden a Sovák mi řekl, že nestojí o to, abychom táhli Thespidovu káru (symbol kočovného života herců, pozn. red.), jak to dělali mnozí kolegové, kteří sepisovali hlubokomyslné knihy o hereckém životě. „Nejsem žádnej filozof, ale komediant! A jsem na to hrdej.“ Vydala jsem to sama a knížka stála 55 korun. Jenže o ni byl obrovský zájem a čtenáři nás vlastně donutili k dalším třem pokračováníJedna knížka s ním vám evidentně nemohla stačit.
Měli jsme autogramiádu, on na ni nechtěl a zlobil. Na Národní třídě říkal: „Tady je taková fronta! To budou mít asi libový bůčky.“ Ale ona to byla fronta na Sováka. Přišlo tisíc lidí. Tisíc! A hned po autogramiádě mi začal vyprávět, jak chtěl zabít Vinkláře.
Zabít? Jak?
Tím, že mu znárodnil chalupu. Objížděl s televizí kraje a jednou mu ukázali, kde má chaloupku Vinklář. „To není možný, takovou chalupu! To mu musím znárodnit.“ Někde ukradl zeměměřičské tyče, zarazil je kolem kusu jeho pozemku, na národním výboru ukradl formulář, vyrobil si z brambory razítko a napsal mu dopis, že se jeho pozemek zabavuje ve prospěch nedalekého pionýrského tábora. „Až tady uvidí Pepek ty tyče, tak to s ním švihne. Tady zemře,“ těšil se.
Když pak Vinklář přijel, chytl se za srdce a utíkal s kořalkou do Jičína korumpovat předsedu národního výboru. „Hlavně ne pionýrskej tábor,“ řval. V divadle pak Vinklář bědoval, že mu berou chaloupku. Sovák kolem něj chodil a nakonec to napětí nemohl vydržet a asi pátý den mu zavolal: „Pepíku, prej máš nějaký komplikace s jičínským starostou?“ V telefonu bylo ticho a pak se ozvalo: „Tak tos byl ty, ty kur.. – tys mě nenapadl. Za to tě zabiju já!“ Ovšem nezabil.
Takže jste hned začali s další knihou?
Jo – a šlo to hravě. Šťouchla jsem do něj a z něj padaly historky jak z forbesu.
Probírali jste i Sovákův vztah k režimu?
Vycházel s nimi, ale měl malér za malérem. A oni si zvykli. Národního umělce mu ale nikdy nedali. Zato jeho přítel režisér Frič ho dostal. A Sovák mu napsal blahopřání: „Martine, za národního umělce tě považuji už dávno. Jsem rád, že se ke mně strana a vláda připojily!“ Byl však jmenován zasloužilým umělcem a po revoluci, kdy si zmíněné tituly někteří umělci vylepovali snad na záchod a chlubili se tím, to Sovák neudělal. Toho ocenění si však vážil. Bral ho jako poctu od diváků.
Nesměl ale chodit na žádné schůze, protože tam pak pronášel například věty: „Soudruzi, vy tady pořád bádáte a já se ptám: Co je to strana? Strana, to jsou přece zase jenom lidi. A když stojí lidi za hovno, tak stojí za hovno i strana.“ A už ho soudruzi hnali.
.jpg){kind=small}
