Ona iDNES 11. září 2008
OnaDnes.cz
Slávka Kopecká: se Sovákem jsem brečela smíchy
11. září 2008 8:17 FOTO:foto: Dalibor Puchta, iDNES.cz
Zpovídala nejednu českou hereckou legendu. S dojetím i se smíchem vzpomíná na Bróďu i Sováka. Když se ale Slávky Kopecké zeptáte na sny, zavtipkuje, že se chce jednou probudit a... zhubnout!
Co se vám dnes s odstupem času jako první vybaví, když se řekne Jiří Sovák?
Vybaví se mi jeho tvář, slyším jeho hlas a trpím. Trpím proto, že musím zadržovat výbuch smíchu, a to člověku bolestně drtí bránici a tečou mu přitom z slzy. Vzácné slzy – slzy smíchu. Těmi mě Jiří Sovák obdaroval v míře nevídané. Byl to opravdu vtipný muž - s ohromnou fantazií. Uměl vyprávět a vymýšlel si barvité historky, které kořenil po svém. Bylo těžké držet s ním krok, ale i v tom jsem měla štěstí. Vybral si mě, abych ho poslouchala a abych jeho vyprávění zaznamenala. Viděno zpětně: byla to pocta. očí
Jak jste se ním seznámila?
Odehrálo se to takto: volala jsem mu z redakce Květů, kde jsem tenkrát pracovala, s otázkou: "Mistře, co se vám vybaví, když se řekne televize?" A on ihned, bez rozmýšlení, vystřelil: "Děvče zlatý, televize… To je něco, jako když čumíte z vokna – a von furt nikdo nejde!" Myslím, že už v té chvíli jsem se do něj zamilovala.
Sovákova žena Andulka byla veřejností vnímána tak trochu jako paní Columbová. Jiří Sovák o ní taky často s láskou hovořil, ale diváci ji nikdy neviděli. Jak jste ji vnímala vy? Zůstaly jste spolu v kontaktu?
Andulka byla dobrá víla Sovákova života a také – samozřejmě - celé naší spolupráce na knížkách. Uměla svého muže vždycky umravnit. Však Sovča často lamentoval: "Nepouštěj ji k textům, to víš, profesorka , vyháže nám všechna sprostá slova a my pak těžko obstojíme na češtinytrhu!" Od první chvíle jsme se s paní Sovákovou respektovaly a dnes jsme kamarádky. "Sovča" měl v Andulce poklad a byl si toho vědom. Prožila s ním dobré i zlé a on ke stáru tvrdil, že žije v ráji. Tedy Andulka, ale dodával vždy, že "si ráje valně neváží".
Založila jste vlastní nakladatelství. Z lásky, či z rozumu?
Ani z lásky, ani z rozumu, ale z nutnosti. Revoluční vřava v roce 1989 mě přivedla z Květů do Reflexu, který jsem spoluzakládala. Ocitla jsem se v prvním "tunelu", který k mé hrůze konstruovali moji kolegové. U toho jsem nechtěla být – a tak jsem se musela téměř ze dne na den postarat sama o sebe. V té době jsem měla v kapsáři spoustu textů a pár knížek. Psát a vydávat knížky – to bylo pak to nejrozumnější rozhodnutí mého života.
Dá se vůbec dopředu odhadnout, zda vydávaná kniha bude čtenářsky úspěšná, jestli se bude prodávat, do jak vysokého nákladu jít?
Zkušenost dělá divy, ale není samospasitelná. Mýliti se je lidské, hlavně když pracujete s tak křehkými odhady. Kolik knížek si kdo koupí, co bude čtenáře zajímat a co ne? Mám na to jednoduchý metr: píšu a vydávám knížky, které bych si koupila taky. A snažím se vědět, komu dalšímu knížky posílám. Zkrátka musím dobře znát své kruhy.
Jaké jsou vaše nakladatelské hranice? Máte jasno v tom, jakou literaturu byste nikdy nevydala, i kdyby se vám jevila lukrativní, nebo je to byznys jako každý jiný?
Knížka je vždy obchod, a kdo vám tvrdí opak, je moula, který se nevyzná. Ale mít své etické hranice a za ně nejít, to je zase stavovská čest. Mám jasno v tom, co bych nevydala... Taky to nevydávám. Snažím se o počestnou komerci, o zábavné tituly, které drží úroveň, jejíž hranice si určuju sama.
Dá se dnes dojít se slušností daleko, nebo už za rohem máte puchýře jak jeřabiny?
Aby to nebylo jak s tou Máničkou, co došla s poctivostí až na kraj lesa… Abych nevypadala jak Mirek Dušín. Znám své chyby i své přednosti, ale spolu se svými autory jdu tvrdošíjně a po celá ta léta jen slušnou cestou.
Jsou nebo byly v literární branži osobnosti, kterých jste si vážila a na jejichž čestné slovo se dalo spolehnout víc než na deset úředně ověřených podpisů?
V tom mám vzácnou kliku. A ověřitelnou. Jen namátkou: Zdeněk Mahler, Olga Sommerová, Marie Kubátová, Jiří Žáček, Jindřiška Smetanová, Jiřina Bohdalová, Aleš Cibulka a další - moji milí autoři. A Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Jiří Lír, Jiřina Steimarová, Vladimír Menšík… a mnohé další osobnosti, s nimiž jsem měla tu čest. A platilo jak jejich, tak moje slovo… Častokrát i bez jakékoliv písemné smlouvy.
Je momentálně na naší umělecké scéně taková osobnost, která by vás alespoň hypoteticky lákala ke knižnímu zvěčnění?
Samozřejmě, i v úhoru vzpomínkové literatury, která zaplavila knižní pulty, by mohly některé texty zářit. Ale už je těžké takové osobnosti přemluvit k práci, která je těžká, nevděčná a finančně už nezajímavá. Náklady knížek jsou totiž minimální.
Vzpomínková literatura je u nás už nějaký čas takříkajíc zbytnělá. Stránky knih mnohdy plní nezajímavé příběhy nezajímavých lidí a já žasnu, že se najde čtenář, který podobná "veledíla" kupuje. Sama jdu proti takovému proudu a než skladovat literární "seno", radši vydávám malé náklady děl výborných spisovatelů – Zdeňka Mahlera, Jindřišky Smetanové, Jiřího Žáčka, Marie Kubátové… A memoáry jsem zatím dala k ledu, třebaže lákavé nabídky mám.
Neprozradíte jména?
Ono se to nemá, dokud dílo nedrží svázaný hřbet. Ale snad to můžu prozradit, ostatně není to už dávno tajemství: léta tahám vzpomínky ze zajímavého muže – Luďka Munzara. Jde to ale velmi, velmi ztuha… A ve volných chvílích přehazuju množství textů, které jsem celý život psala pro Jiřinu Bohdalovou. Ona mi do toho vnáší zmatek, ale bavíme se obě – a nespěcháme. Není kam.
Nemáte o osud české literatury občas strach?
Nemám. Na rozdíl od skeptiků prorokujících rychlý konec knížek a četby v Čechách, jsem optimistka. Ale možná dělám chybu. Bróďa (herec Vlastimil Brodský) mi za můj vrozený optimismus častokrát nadával. Říkal mi: "Jen blbej optimista touží po tom bejt denně stokrát zklamávanej!" … Takže: uvidíme!
Splnila jste si už všechny nakladatelské sny, nebo na ten největší stále ještě čekáte?
Nakladatelské sny o tom, jak rozbourám trh nějakým veledílem, už dávno nemám. Stačí mi radovat se z pěkné knížky od vtipného autora či autorky u vědomí, že čtenáře najdu. A pokud jde o mé osobní sny… Ty mám! Že se jednoho krásného dne probudím a… zhubnu!
|
Autor: Zdeňka Ortová